Psychologická péče

1. Úvahy k zahnízdění
2. Jak vám můžeme pomoci

My lidé máme všichni od útlého věku bohaté zkušenosti s nejedním přáním. Stejně tak dobře víme, jak se člověk cítí, když se zdá, že se jeho přání ne a ne splnit. Vytoužený dárek k vánocům nebo narozeninám, na který jsme se jako děti „upínali“, ale on se nedostavil. Kolik slzí bylo kvůli tomu prolito!




Ještě horší je však situace, kdy silně toužíme po přítomnosti jiné osoby, ale ta nepřichází. Třeba dítě, které si přeje konečně se shledat se svým tátou nebo svou mámou – ale dočká se odřeknutí. Pro celý svůj život může ztratit důvěru ve spolehlivost blízkého člověka.

Nebo jak zraňuje nás dospělé, když si přejeme, aby člověk, který pro nás hodně znamená, sdílel s námi radost, vztek, nadšení nebo smutek – ale on nás odmítá?

Tyto příklady nám znázorňují, kolik síly a energie tkví v našich přáních. Do jaké míry jsem pánem svého přání, nebo mě moje přání ovládá a vede k nesmyslnému počínání?

Zatímco u jiných živých bytostí je potomstvo a zachování druhu genetickou nutností, my lidé se svobodně rozhodujeme, zda chceme děti nebo ne. Když se pár rozhodne pro dítě, pak bude nutně potřebovat sílu a energii, zejména když přání mít dítě narazí na překážky.

Co taková touha po dítěti může způsobit, o tom se dočítáme ve vědeckých studiích nebo i v knihách, které líčí životní zážitky. K tomu časem přistupuje i mnoho pojednání z psychologického hlediska.

Mnohokrát je řeč o „těžké emocionální zátěži nebo „horské dráze citů. Zvláště tíživé jsou chvíle, kdy po se neúspěšné léčbě dostaví menstruace, a doba čekání po zavedení oplodněných vajíček (transfer embryí). Avšak také IVF léčba samotná, její začlenění do plánu všedního dne na pracovišti znamená určitý tlak.





Proto se nesmíme divit, že v jedné studii Univerzity Heidelberg pokládá polovina všech dotázaných lékařek psychologickou péči pro páry toužící po dítěti za nutnost. Jak ale máme rozumět tomu, že jen třetina dotázaných párů si sama přeje podporu psychologa?

Zásadní důvody jsou tyto:

• obava stát před psychologem jako člověk, s kterým není něco v pořádku, a tak být odsunut do psychokoutku a

• obava, že psychologická péče ještě zvýší duševní zátěž.

Mnozí si navíc myslí, že psychologická péče je spojena s velkými výdaji. Je proto důležitým úkolem psycholožky/ psychologa informovat o výkonech a cenách. To povzbudí páry, aby využily odborného povzbuzení a své přání mít dítě formovaly s vědomím svých duševních schopností a sil.

Který z párů ví, že třeba cvičení hypnotické terapie mohou otevřít nový přístup k síle a energii, jakou v sobě nese touha po dítěti? A že pak tuto touhu bude prožívat klidněji, méně komplikovaně, že objeví „hravý“ způsob zacházení se svou touhou, místo aby ona s nimi cvičila? A že psychologická péče zabere zpravidla jen 3 – 5 hodin?

Již dlouho se ví, že různé relaxační postupy dovedou podstatně snížit stresové napětí páru, zejména u žen. Novější výzkumy to opět potvrzují. Zavedení hypnotických cvičení vedlo dokonce ke zvýšení počtu otěhotnění!

Z toho vyplývá jasné poselství pro páry: Vzít do vlastních rukou přání mít dítě může s pomocí psychologického povzbuzení podstatně přispět k jeho splnění.

Komentář od Univ. Prof. Dr. Herberta Zecha:

Šplhounek Max a šplhounka Maxi

Často slýchám, jak páry toužící po dítěti říkají:
"U nás to závisí jen na zahnízdění, všechno ostatní vždy vychází.“

Jestliže bylo provedeno mnoho pokusů a transferů embryí ve 2. dni po oplodnění, pak je třeba konstatovat toto:

Jak je krásně vyloženo v následujícím příběhu Mag. Karl-Heinze Brandta o zahnizďování, nezdařený pokus o transfer nelze jednoduše odbýt s tím, že jsou „problémy se zahnízděním“. V naprosté většině případů je to pouze a jedině vnitřní síla nejlepšího embrya, co vede k těhotenství. A aby se dalo zjistit, které to embryo má skutečně odpovídající vyhlídky na zahnízdění, má rozhodně smysl, vybrat ta embrya, která v sobě nesou nejlepší předpoklady k zahnízdění. To se v současné době zdaleka nejlépe daří pomocí výběru blastocyst.

Přeji vám příjemnou zábavu při čtení tohoto „Příběhu zahnizďování“.
Váš Univ. Prof. Dr. Herbert Zech

Příběh zahnizďováníh

Inkubační skříň se otevírá. Šplhounek Max, který si blaženě hověl ve své misečce na embrya, šťouchá do šplhounky Maxi, která si zrovna dávala šlofíka: „Ty, poslyš, myslím, že je to na spadnutí!“

A vtom oba vidí, jak k nim pluje pestrá rourka. Teď je s poklidným bydlem v Petriho misce konec. Šup, a už kloužou do průhledného tunelu trubičky.

„Co jenom s námi zamýšlejí?“ ptá se šplhounka Maxi ustrašeně. A šplhounek Max odpovídá: „Zaslechl jsem něco o implantaci…“ „Ach jo“, přeruší ho šplhounka Maxi, „teď mi to dochází. Jde o to, že nás mají vrátit tam, kde jsme bydleli, když jsme byli ještě malé buněčky.“ „A kde jsme pořád hráli hru ‚Kdo je největší na hradě?’ a já jsem skončil vždycky těsně za tebou“, vzpomínal šplhounek Max.

„Ale kde zůstala naše kamarádka, která nás škádlila tou posměšnou písničkou: Heč, největší jsem já? Už jsem ji delší dobu neviděla.“
„No jo, Maxi, ta dopadla tak jako mnoho jiných chlubílků: došel jí dech …“
„Tak, tak, a proto jsme dnes na řadě my dva!“ uzavřel zostra šplhounek Max.

V této chvíli udělali ti dva zkušenost, která je spojuje s mnoha jinými živými bytostmi – totiž že i ta nejpříjemnější zábava může vzít nenadálý konec, když se do popředí protlačí vlivy zvenku. Nějaký cizí hlas nekompromisně zavelel: „Transfer!“ a náhle oba zahalila tma. Poháněni neviditelnými silami kloužou skrz pestrou rourku do neznámého světa. Jen jeho vůně jim připadá podivně známá a jeho teplo působí tak útulně.

„Kde jsme?“ šeptá šplhounka Maxi bezradně. „Nemám ponětí ,“ odpovídá Max, „vím jen, že misečka a rourka jsou pryč a tady je to najednou vlhké a vatovité.“

„Víš, co si myslím?“ říká šplhounek Max docela vážně a slavnostně „Dosud nám dospěláci stlali postýlku, vodili nás za ručičku a hýčkali nás, jenže teď máme za úkol postarat se o sebe sami v tom vlhkém a vatovitém prostoru. Máme jít zřejmě za hlasem našich předků a vydobýt si místečko v tomto novém světě, kde se budeme cítit bezpečně, kde můžeme prospívat, růst a sílit.“ „A při tom nám mají asi pomáhat ty drapáčky, kterým se už od včerejška divím, k čemu mi jsou,“ dumal šplhounek Max.

A už sahá na vlhkou a vatovitou děložní sliznici, dělá první pokusy – zkouší sklouznout, zaháknout se, zapřít se o jeden drapáček a druhým se zachytit. Šplhounku Maxi to podnítilo a sama se pokouší proniknout do umění, jak si udělat místečko v této dutině.

Čeho si ti dva ve své horlivosti ale nevšimli: i to cosi – vlhké, vatovité, tlusté jako nacpaná prachová peřina – začíná být aktivní: tká závoje a sítě, aby jim mohla dávat záchranu, když nacvičují šplhání …

A „publikum“ venku ve vnějším světě, které bohužel (nebo naštěstí?) nesmí přihlížet, se až ve stanovenou dobu dozví, nakolik to šplhounci Max a Maxi zvládli, vydobýt si své místečko a nakolik šikovně to vlhké a vatovité napjalo svoje závoje a sítě a zda na správné místo, aby naše šplhavé nadšence zahalilo. Toto „publikum“ se nedozvídá, zda matka příroda vybavila šplhounky silnými nebo slabými drapáčky a jaké přirozené nadání jim dala do vínku, aby drápáčků šikovně použili.

Jen při bližším pozorování je poznat další věc: jak si šplhounka Maxi a šplhounek Max nesou ruksáčky, které je při hledání záchytných míst oslabují. Ruksáčky které mají velkou „váhu“, protože jsou v nich zastrčeny „závažné“ věty jako třeba: Tentokrát to MUSÍ klapnout.“ Nebo tajné příkazy dospělých, jak musí zaujmout určité místo nebo jak plnit úkoly v životě dospělých. Ty je prostě příliš zatěžují.

Takové ruksáčky našich šplhounků tedy citelně omezují jejich potřebu svobody, takže se nedokážou pevně zadrápnout. A už vůbec ne, když jim matka příroda nedala výbavu zrovna pro horolezce, co praktikují volné lezení.

A tak my všichni jako „publikum“ jsme nuceni nechat se znovu a znovu překvapovat, co ve šplhouncích Maxovi a Maxi vězí, co všechno, lidově řečeno, „mají v bedně“. Jak zkušenost ukazuje, ti, kteří jsou mezi dorostenci nejkrásnější, nemusejí být bezpodmínečně nejsilnější a nejšikovnější. Ostatně stejně jako ve skutečném životě, kde navenek spíše nenápadní lidé mohou pomocí své vnitřní síly dosáhnout velkolepých cílů. Vždyť lidové přísloví říká: „Tichá voda břehy mele“.

Kdo ví, milé čtenářky a milí čtenáři, jestli zrovna vaši šplhounci nejsou takovou „tichou vodou“ … ?

• tipy, jak můžete během léčby a po zavedení embryí zatočit se stresem

• podporou a doprovodem v citlivých fázích léčby

• tipy, jak můžete uvést v žádoucí soulad partnerskou sexualitu s léčbou

• ddiskusí o zásadních myšlenkách, jako jsou morální pochybnosti, hranice medicínské léčby nebo rozdílná stanoviska mezi partnery / manželi

• doprovodem a návodem, přijdete-li ve chvíli, kdy je jasné, že se vaše přání mít dítě nesplnilo